Lidé chodí do práce bez výjimky proto, že tam dostanou nějakou výplatu. A často jenom proto, z žádného jiného důvodu. A proto je dobře, že výplaty existují. Ale přesto nejednou nepůsobí na člověka dobře, když vidí, jaké ta jeho dosahuje výše. Člověk se prostě často snaží, ale i když pracuje sebeusilovněji, nakonec dostane něco, co připomíná spíše almužnu a z čeho se nejednou zkrátka nedá vyžít.
Proč mu jeho zaměstnavatel nedá víc, i když je prokazatelné, že je hodnota zaměstnancem odvedené práce vyšší? Je to vlastně prosté. Onen zaměstnavatel mu víc dává, jenže pak se na takových zaměstnavatelem na výplatu určených penězích přiživí (především) tatíček stát a na zaměstnance tak zbude jenom to, co na něj zbude.
Než se změní hrubá mzda na čistou, ukrojí si z ní stát daně, musí se z ní zaplatit zdravotní a sociální pojištění v předepsané výši. A kdo sleduje údaj zvaný den daňové svobody, ví, jak podstatná část peněz to je. A ani to nejednou člověk nedostane, pokud se z jeho platu musí například ještě provést nějaké ty exekuční srážky.
Takže dozví-li se člověk při nástupu do zaměstnání, jakou bude dostávat mzdu, neměl by předčasně propadat euforii, pokud se mu tato zdá skvělou, hodně vysokou. Protože to, co je mu tu sděleno, je obvykle ona hrubá mzda, tedy to, co zaměstnavatel takovému člověku dá, a ne to, co k dotyčnému člověku nakonec po zdanění doputuje.
A může být jenom chabou útěchou, že existují i určité možnosti slevy na dani, jimiž si může člověk polepšit. Protože takové úlevy vesměs souvisí s tím, že je člověk nějak ekonomicky znevýhodněn, a tudíž v nejlepším případě nula od nuly pojde. Na slevě na vyživovaného manžela, na vyživovaného manžela ZTP/P, pro držitele průkazu ZTP/P, pro invalidní důchod, pro studenta, za umístění dítěte či daňové zvýhodnění na dítě, případně s průkazem ZTP/P, se nezbohatne.
Ale co s tím naděláme?